Den bílé hole - říjen 2010 - 7.tř.
20. 1. 2011
Den bílé hole
15. říjen je Mezinárodním dnem bílé hole, 13. listopad se stal Mezinárodním dnem nevidomých. Žáci sedmé třídy si v rámci předmětu výchova ke zdraví vyzkoušeli na vlastní kůži, jaké to je, když člověk nevidí. Pak jsme si vyprávěli, co všechno při chůzi „naslepo“ prožívali, jaké pocity při tom měli a jak se asi žije lidem, kteří dar vidět nemají. Své úvahy děti zachytily i písemně. (Všechny fotografie najdete na stránkách SEDMÁKŮ na Rajčeti.)
Paní učitelka nám řekla, že si máme vzít na oči šátek a projít se po celé škole. Nejdříve jsem šla já a pak Karina. Když jsme šly s Karinou po prvním stupni, tak jsem narazila do paní učitelky Mendlíkové. Já sama bych si pocit, že jsem slepá nebo vidím jen obrysy, nedokázala představit. Cesta zpět byla v pořádku. Když jsem dělala Karině slepeckého psa já, tak to bylo docela v pohodě. Když jsme šly po schodech druhého stupně, podklouzla Karině noha a spadla na zadek. Ale hned jsme se tomu obě začaly smát. Cesta na schodech prvního stupně byla bez chybičky. Když jsme šly po chodbě k jídelně, t narazila Karina rukou do automatu a vypadla pětikoruna. Já si myslím, že ten, kdo není slepý, má velkou výhodu, protože Karina byla v tu dobu slepá a já byla u té pětikoruny první! Karina to přežila v pořádku. A tu pětikorunu jí dám, protože to je její bolest ruky a její pětikoruna. B. Ouředníčková
Já bych nemohla být slepá. Neviděla bych, co jím, co si oblékám, kam jdu. Neviděla bych krásnou přírodu, kterou pozoruji každý den. Neviděla bych slunce. Západ slunce je jedna z nejkrásnějších věcí přírody. Chybělo by mi pozorování západu slunce a hvězd. Musí být hrozné, když nemůžete nic vidět. Stromy, květiny. Například růže. To je moje nejoblíbenější květina. Ale někteří lidé ji nevidí, jenom cítí její vůni. Někdy si říkám, co asi prožívají ti, kteří jsou odkázáni na vozíček. Ti mají ochrnuté nohy, ale stejně se pohybují. Ale vidí! Vidí krásnou zahradu, vidí modrou oblohu, vidí slunce. Myslím si, že nevidomí vlastně neprožijí celý život naplno, že jsou o moc ochuzeni. Nevidí zámky, hrady a paláce. Nikdy neviděli hory, nikdy neviděli moře. A už vůbec si nemohou nic přečíst. Čtou pouze hmatem. Buďme rádi, že vidíme! Kateřina Horylová
Já jsem se cítila hrozně. Není to moc lehké - nevidět a věřit svému kamarádovi. Já jsem Katce věřila a ona mně také, jenže když jsme vedly Viktorku, tak bylo vidět, že nám moc nevěří. Když jsem měla zavázané oči, uvědomila jsem si, jak to musí být hrozné pro ty, kteří nevidí. Kdyby se to stalo někomu z naší rodiny nebo třídy, tak bych jim vždy, když by potřebovali, pomohla. Zkrátka, jsem ráda, že mám jen brýle a nejsem slepá. Myslím si, že by lidé neměli brát své zdravé nadarmo. Kdoví, třeba totéž postihne za pár let někoho z nás! Kdyby se tohle stalo mně, byla bych ráda za své kamarády, rodinu a psa. Klára Podzimková
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář